Listopad 2010

Demon hunter- Follow the Wolves

27. listopadu 2010 v 15:37 | Elenya |  videoklipy
Další skvělá písnička od téhle úžasné skupiny:)  


Moje duše Seveřana

24. listopadu 2010 v 14:01 | Elenya |  Pokec fórum
Město utichlo, ptáci nezpívají, vše je zahaleno do husté bílé třpytivé přikrývky, květiny se snaží naposledy vystrčit skrze tu vrstvu své hlavičky, ale bezúspěšně. Pod nohami mými křupe mi sníh, od předešlého dne nepřestalo trvale sněžit, vločky nepravidelných tvarů dopadají na tvář osamělé světlovlasé poutnice, jejíž tvář má podobnou barvu jako ony, ty dámy ve sněžných šatech, co studí tě na kůži. Nebe tmavé, mraky zčernalé a hvězdy jasné, které dosud nepřestaly zářit na obloze brzkého rána dívají se na mne z výšky. Lidé se zdají býti potěšeni touto nečekanou, však pro mne dlouho očekávanou nadílkou. Větve spících stromů se mi klanějí, už neudrží nápor přibývajícího sněhu, co plní jejich kůru těžkým nákladem.  Chladivý větřík rozpaluje mé tváře do červena, zároveň si pohrává s vlasy jako v létě s vlnkami vody. Ty vločky jsou sice studené, ale zároveň pohladí člověka na duši, když je vidí před svýma očima, padat v nekončících houfech na zem. Každé osobě procházející ráno městem šeptají do ucha slova Paní zimy, co sedí si na trůně jen z čistého ledu a v ruce drží žezlo vyřezávané z rampouchu.
*
Má duše neslyšně víská, jak moc  ráda pobývám na této části naší republiky, kde sníh začíná padat většinou nejdříve a taje až někdy začátkem dubna. Nevyměnila bych to, ten svatý klid, jaký tu je, mé srdce patří tobě, severe, ty bílý severe.

Demon hunter- I play dead

16. listopadu 2010 v 19:30 | Elenya |  videoklipy
Tak zabrousíme do tvrdšího metalu, který já mám osobně nejraději:) Tuto skupinu jsem objevila náhodně, ani už nevím jak, ale jejich písničky se mi prostě zalíbily, tady je jedna písnička, tuhle jsem slyšela od nich jako první:)


Momentky vyděšení

12. listopadu 2010 v 15:37 | Elenya |  videoklipy

Nevinný dýchanek

6. listopadu 2010 v 19:41 | Elenya |  Pokec fórum
Procházím rušnou Pražskou ulicí města Liberce, pohled upřený do dlážděné cesty, nevnímám nic kolem sebe, ani ten hluk davů lidí kolem mne. Mé myšlenky plavají zcela někde jinde, konkrétně v mém vlastním světě. Jak ráda bych byla volná jako pták, svobodná a nezávislá. Myslím, že toto si říkává mnoho z vás, ale splní se nám to někdy? Naše představy jsou možná náročné a nereálné, já vím. Ale představte si někdy tohle zažít, rozletět se do širých krajů, mít čistou hlavu bez starostí dnešní doby a jen si užívat toho nádherného pocitu, ale zpět k tématu tohoto článku.
*
 O něco později stojím na jednom z mnoha Rychnovských kopců a pozoruji zeshora své rodné město, je zapadlé v malém, dříve vulkanickém údolí. Zažilo si mnoho v dřívejších dobách, stejně jako mnoho domů v mém bydlišti. Dodnes v Rychnově stojí pamatník na koncetrační tábor Gross Rossen (nebo-li ,,Veliké růže" ) . I v tomto pomalu už zimním období je tráva na rychnovských kopcích stále sytě zelená, do plic vdechuji ten čerstvý a svěží vzduch, o který nemáme u nás v Libereckém kraji nouzi. Domov je domov. Horský větřík mi rozfoukává vlasy, které se na slunečním světle lesknou jako zlaté prameny vlasů Dědy Vševědy. Z takovéhle pozice je vidět široko daleko, tmavé rozlehlé lesy svírají kraje města a táhnou se až za ty kopce neznámo kam. Ani já nevím, kam až přesně sahají. Je přesně 2. listopadu, tedy Dušičky, čas plynule utíká, přestože o něm nemám ani tušení.  Sundávám si školní batoh, na který si následně sedám a zády se opřu o zeď místního hřbitova. Vytahuju svačinu a pití, s chutí se zakousnu do své svačinky a rozjímám o prostředí kolem mě. Přitom vnímám tu nepopsatelnou energii a atmosféru hřbitova.  Tiše vzdávám hold všem zamřelým duším, které dnes mají svátek a vracejí se za svými příbuznými. Skrze smuteční vrby na mě září ostré světlo odpoledního slunce, skryju se před ním pod svou rukou, mým očím je to nepříjemné. Po svačině zamířím na samotný hřbitov, podívat se za prababičkou a pradědou, jsem tam sama a to ticho se mi zamlouvá, aspoň si odpočinu od toho každodenního ruchu velkých měst. Usedám na hrob mých prarodičů, vyprávím jim o všem, co jsem dnes zažila, cítím v hloubi duše, že mi naslouchají. Ticho naruší kdosi, starší muž zavítal také na hřbitov a opečovává hrob své milované osoby. Pohledem zavadí o mne, dívá se na mě dlouho a i na tu dálku vidím jeho váhání a značné neklidné pohyby naznačují strach. Zrychlil tempo, urychleně udělal, to co chtěl, sebral se a odešel. Jakoby nesnesl můj pohled, už jsem na to zvyklá, ale co, tento dnešní den byl pro mě i tak unikátní.