Únor 2012

Skyrim- drsná země na severu Tamrielu

26. února 2012 v 12:14 | Elenya |  Svět Skyrimu
Trochu něco z přírodopisu, ať tu nemáme jen samé screenshoty Mrkající






Přírodní rezervace Peklo u České Lípy (Liberecký kraj)

19. února 2012 v 20:15 | Elenya |  Krásy naší Zeměkoule
Toto místo je dle mých zážitků přímo úchvatné. Sama jsem ho navštívila a od té doby jsem ho začala nazývat ,,Kousek Ráje". :)



Tichý obdiv

11. února 2012 v 18:28 | Elenya |  Události mého okolí

Chodbami běhají splašené sestry. Kupodivu jejich unavené tváře neopouští rozzářený úsměv. Nacházím se ve 3. patře Liberecké nemocnice, kde sídlí cévní chirurgie. O tu ani nejde. Mé oči s nervozitou pozorují veliký nápis na dveřích s kouřovým sklem ,,Centrální sály". Dnes mám výseč, na kterou jsem se těšila snad celou mou dosavadní praxi. Pořádný nádech mi pomáhá přelstít nepříjemný pocit v napjatém břiše. Operace jsem viděla prozatím jen v televizi a každý chápe, že svět medií a holá realita jsou dvě velice odlišné věci. Křečovitě svírám svůj pracovní deník, přes sesterskou uniformu pletený hnědý svetr chránící před venkovním mrazem. Ten okolní chaos okolo mne nyní neexistuje, jen já a ty osudné dveře. Odhodlaným krokem kráčím blíž a blíž, kličkujíc mezi zdravotníky a pacienty, co mne uctivě zdraví. Jakožto poloviční zaměstnanec nemocnice vím, kolik práce zde je, takže toleruji občasné vrážení postav v bílých lékařských pláštích.
Nahlášení jména dělí mne a ty dveře, jenže přibíhající sanitář mě žene kupředu, kontroluje mou vizitku připlou na prsní kapse a div ne násilím tlačí do hlubin oněch dveří. Došlo mi, že není času nazbyt. Oblékám si speciální sálový oděv, gumové pantofle, na hlavu operační čepku a po důkladné dezinfekci rukou mažu vstříc světu operací.
Nikdy jsem neviděla tolik chaosu. Lidé pobíhají sem a tam, pokřikují na sebe, převážejí pacienty s akutními případy, někteří prozměnu uklidňují ty, co musí na operaci bohužel čekat. Posilující lok sladkého pití na cestu a už jsem natlačena do sálu č. 1. Operace kýly sotva 10- letého chlapečka. Zajímavá podívaná. Dalších několik menších operací mám za sebou, jako například (křečové žíly, menší zákroky na ruce..), nyní zbývá už jen operace žlučníku společně s varixy (křečové žíly) na obou nohách u postarší pacientky. Dle informací od lékaře masivně krvavý zákrok. Mé břicho se nejistě stáhlo. Hlavou kolovalo tolik myšlenek, že sotva šly zabrzdit. Moc na vybranou jsem tedy neměla. ,,Pokud se ti udělá nevolno, odejdi, nebo si dřepni na zem a já si pro tebe příjdu." Hlas sálové sestry za zády zní tak naléhavě. Berme to jako zkoušku, dejme tomu.
První na řadu přicházejí varixy. Operující lékař mě oslovuje a zve blíže, abych všechno viděla pěkně naživo. Jenže všude platí aseptický přístup, proto dávám ostražitý pozor, abych se absolutně ničeho nedotkla. Instrumentářka mi dokonce uhýbá z cesty, připravujíc nepřeberné množství ,,řeznických" nástrojů. Nakukuji dovnitř obrovské díry v levé noze. Kousky svalů, nitky žilek a protkané systémy kapilár. Zvědavě naslouchám každému slovu doktora a v duchu přemítám větu: ,,Miluju tuhle práci" . Anesteziolog se na mě vesele kření zpoza zeleného závěsu halícího pacienta a rukou udává žádné změny v jeho stavu. Hlavní operatér propichuje jakýmsi zvláštním šroubováčkem kůži, kterou tahá směrem vzhůru, aby vyčistil zanesené kanálky žil dolních končetin. Jakmile šroubováček vylézá ven, z dírky vytryská taková masa krve, že tím ohodí absolutně všechny okolo operačního stolu. Krev špiní i vyleštěnou podlahu, přístroje a samozřejmě naše pracovní úbory. Nenapadá mě nic jiného, než slovo ,,řezníci". Pár vteřin všichni přítomní, nejenom já hledí zasekle před sebe, pak práce znovu pokračuje. Tiše sleduji tu titěrnou práci operujících, stříhání každé sebemenší části, do kterých bych se ani netrefila. Vždycky jsem obdivovala pevné ruce doktorů bez známek nervozního třesu. Takovou práci mohou dělat jen ti nejotrlejší a nejtrpělivější.